Voda v Perma ráji II.: Když pět bláznů táhne půl tuny fólie
Když se dneska podívám na naše koupací jezírko, vidím klidnou, třpytivou hladinu a plno života. Za tím klidem se ale skrývají léta, během kterých jsme se neuvěřitelně zapotili. Stavba svépomocí je sice krásná myšlenka, ale v praxi to znamená hromadu nečekaných komplikací a tvrdé dřiny. Tehdy jsme ale neměli ještě děti, a tak jsme se do toho pustili.
Pět bláznů
Naše zahrada na Sedlčansku má celkem velký svah. Převýšení od jednoho kraje jezírka ke druhému dělá víc než metr. Aby byl vodní ekosystém stabilní a voda se v létě příliš neohřívala, naplánovali jsme hlubokou část skoro do tří metrů. A to už vyžadovalo pořádné technické řešení.
Beton, míchačky a zkouška trpělivosti
Ačkoliv jsme se původně chtěli betonu úplně vyhnout, u hluboké části to nešlo. Abychom udrželi kolmou stěnu a fólie se nesesunula, museli jsme vyzdít prostor o rozměrech 3,5 na 7,5 metru ze ztraceného bednění s armaturou. Do té doby jsme neměli žádné zkušenosti se stavbou čehokoliv, co nebylo ze dřeva. Naštěstí mám dvě sestry a ta první Štěpánka neváhala přispěchat na pomoc s přítelem Romanem zedníkem, který nám dal úplně první lekci betonování :-).
Betonová zeď, která zpevňuje a vyztužuje nejhlubší část jezírka.
Byl to pro nás křest ohněm. Nejprve nám stávkovalo nářadí, pak nám kamarád půjčil starou míchačku, která byla plná ztvrdlého betonu a přestala fungovat přesně ve chvíli, kdy jsme to nejvíc potřebovali. Nakonec jsme si museli koupit vlastní. Stěnu, kterou jsme bláhově plánovali mít hotovou za dovolenou, jsme dokončili až na konci srpna. Byla to ale nezaplatitelná škola – základy pro dům se nám pak stavěly o to snáz.
Pětset kilo odhodlání
Ten největší strašák nás ale teprve čekal: pokládka kaučukové fólie. Abychom měli jistotu, že v ní nebude žádná skrytá díra, rozhodli jsme se ji nesvařovat, ale objednat v jednom kuse. Výsledkem byl obří, těžký balík, který vážil přes 500 kilogramů.
První fáze: rozmotávání těžkého půltunového balíku.
Na tuhle akci jsme sehnali mini tým lidí, nebo spíš bláznů. A zde přišla na řadu má druhá sestra Miluška, která přivedla manžela Jirku i svou dceru Verču! A ti do toho šli s námi. Přidal se i kamarád Honza. A společně s Kamilem to zvládli! Byl to nezapomenutelný den plný čistého odhodlání a někteří si sáhli i na dno sil.
Začínáme tahat fólii do jámy.
Fólie už pokrývá celé budoucí jezírko.
Detailní skládání a pasování rohů fólie.
Lokální dřevo: Smrk pod vodu, modřín na molo
Když byla fólie na místě, začala se do jezírka pomalu sbírat dešťová voda ze střechy. Trvalo celý rok, než se naplnilo, a my mezitím museli připravit mělkou čistící zónu, která zabírá skoro dvě třetiny celé plochy. Aby se štěrk a kačírek nesesunuly do hluboké tůně, bylo potřeba vybudovat stabilní barikádu.
Dokončená konstrukce dřevěného rámu.
Všechno dřevo, které jsme na stavbu použili, je lokální – z nedaleké pily. Pro rám pod hladinou jsme zvolili levnější smrkové dřevo. Firma, která nám později dělala kořenovku, nám potvrdila, že smrk je úplně v pohodě, když je stále pod vodou bez přístupu vzduchu. A měli pravdu. Rám drží skvěle dodnes.
Rám na svém místě, pevně zatížený kačírkem a kameny.
Naopak na molo, které jsme dokončili minulý rok, jsme vybrali modřín. Na mole se totiž neustále střídá sucho a mokro, což je pro dřevo daleko náročnější disciplína. Abychom ho ještě více ochránili, naimpregnovali jsme “nohy” mola starou technikou našich předků – opálením plamenem.
Z velké, hrozivě vypadající díry se konečně stalo bezpečné koryto pro budoucí život. V dalším díle se podíváme na to, jak náš Perma ráj funguje dnes – jak zvládáme horká léta, proč nám stále skvěle slouží filtrace ze staré pračky a jaké to je, když v zimě vyměníte plavky za brusle a sekeru na otužování.