Perma ráj

7. března 2023

Na základku jsem chodila do Jedličkova ústavu v Liberci, na střední pak na gympl při Jedličkově ústavu v Praze.V té době a ještě i na vejšce jsem se vždycky bála, že se mě někdo zeptá, kam chodím nebo kam jsem chodila do školy. Přišlo mi, že navštěvuju nejhorší školy široko daleko. Teď si to rozhodně nemyslím, protože nakonec převážily výhody před nevýhodami. Není to ale žádný hold za speciální školství, spíš naopak. To uvidíte, pokud to dočtěte.

Po střední jsem se cítila dost nedostatečně, měla jsem pocit, že jsem totální loser. To se mě drželo hodně dlouho. No, neměla jsem dostatek znalostí, neuměla jsem žádný cizí jazyk….

Nevím, kdy jsem si to takto zvědomila, ale začala jsem v tom všem vidět výhody. Asi to bylo v době, kdy jsem před lety začala pracovat v OZP Akademii, kde jsem lektorovala kurz “Komunikace s lidmi s tělesným postižením”, ale nevím přesně. Mé vnímání a citlivost pro potřeby jiných mě začala zajímat. Vzdělávání se mezi velmi heterogenní skupinou žáků a jezděním na tábory s dětmi / lidmi, kde každý má jinou diagnózu, člověka poznamená. Mnohdy na první pohled určíte, jakou tu diagnózu (aspoň, co se tělesného postižení týká) dotyčný má. Většina lidí si představuje, že člověk má prostě nemocný nohy…

Jako velký přínos vidím i přítomnost dětí či lidí s mentálním postižením. Prostě jsme byli mix všeho možného a bylo to super. Uvědomit si, jak důležité je, aby s Vámi zacházeli lidé důstojně, Vám pomáhá v tom, že to pak děláte taky (jednáte s lidmi důstojně). Nehledě na naměřené výšce IQ. Naučit se jednat s člověkem vzhledem k jeho individuálním potřebám Vám pak pomůže v tom, že ho i umíte zapojit (v práci, v zájmových aktivitách, v lokálních aktivitách apod.) nebo myslíte na to, jaké podmínky vytvořit, aby se mohl zapojit každý bez bariér. Já tuhle dovednost neustále zlepšuju a je pro mě klíčová. Je lehké někoho vyčlenit z kolektivu za to, že se nám nečím nelíbí. Třeba je moc ukecanej, nebo mu to tolik nepálí, není dost vtipnej, je trochu divnej, je moc malá nebo velká ekoložka apod. Ale začleňovat lidi, aby se cítili dobře a zároveň byli skupině k užitku, to už je kumšt.

Není to o tom, mít každýho rád a zvát si ho domů, ale společně na něčem pracovat třeba ve veřejném prostoru. Občas sice narazím na člověka, se kterým jde konverzace jako po másle, máme stejné hodnoty, zájmy apod. Často to ale tak není. Ne každý mi sedne hned, ale baví mě, že po čase se na něm / ní najde něco, co mě ohromí či čím mě pobaví, třeba se i zasmějeme odlišnosti, kterou máme mezi sebou.

Interpersonální spolupráce, kreativita a řešení problémů

Je to o vztazích. Když jsme takto ve škole něco podnikali, tak se samozřejmě koukalo na to, aby to zvládl každý. Nikoho nikdy nenapadlo, že kdyby tu “tenhle” nebyl, tak to bude jednodušší nebo, že se toho víc naučíme, že pobereme víc znalostí. Naučili jsme se, ale v jiné rovině. V rovině lidskosti. Nepřímo jsme se učili řešit problém, jak to udělat, abychom se tam dostali všichni nebo jsme si navzájem pomáhali dát si napít, něco si vysvětlit, popondat nohu apod. A co teprve rozvoj kreativity. No, ve světě, který není dělaný na Vaši výšku, objem síly, pohybové možnosti apod. se dostáváte do situací, kde se kreativitě prostě nevyhnete :-). A přemýšlíte nad tím i z pohledu jiných dětí, které mají jiné možnosti / omezení.

Proč vlastně do vztahů neinvestujeme víc? Já toho třeba moc neumím (nemusíte mě litovat, ráda se učím, takže to je pozitivní zpráva:-) ), ale jsem šťastná a mám mnoho úžasných přátel a přítelkyň. Neustále se seznamuju a potkávám inspirativní lidi. Někde jsem četla, že dlouhověkost spočívá na několika faktorech. Zaujaly mě hned první dva. Jednalo se o to, kolik očních kontaktů člověk má s druhými lidmi a také zda se cítí být užitečný, tedy zda ho ostatní potřebují. Bohužel se mi ten článek, který odkazoval na nějakou vědeckou studii nepodařilo dohledat. Ale pro moje účely to stačí i takto nastínit. Myslím, že se asi nenajde moc lidí, kteří by se se mnou přeli o to, že cítit se prospěšný a být přijatý okolím člověku prospívá.

V dnesním světě vnímám, že právě dobré vztahy s lidmi kolem nás, jsou ta největší jistota v době, která je zmítaná jednou krizí za druhou. Umět vzájemně spolupracovat, zapojit se a společně něco budovat tak, aby nám v tom všem bylo dobře, chce sakra hodně umu a empatie, ale je to podle mě klíčové.

Nestavět si před sebou zdi, ale učit se společně vyjít a třeba i něco vytvořit je podle mého otázka kvalitního / šťastného života. Podpora a zavádění inkluze, ne jen ve školství, nás toto všechno učí.