Každý pátek máme doma skupinku domškoláků. A tentokrát jsme vyrazili na vesmírnou výpravu! Počasí nebylo nic moc, asi tak 9°C s hrozbou mrholení, jsme se krátce před 9:00 sešli na zastávce autobusu se složení 4x 6-9 let, já, manžel a náš 2,5 let starý Saša. Před námi 7 km a žádná další vidina toho, jak se dostat domů.
Tak je to tu, naše sedlčanská komunita se rozjíždí. Chytáme plno přednášek a workshopů k tématu lokální ekonomika! Zkrátka, budeme se scházet a debatovat o tom, jak posilovat a rozvíjet náš region - naše Sedlčansko. Zajímá Vás to? Tak čtěte dál.
Naše děti jsou pro nás to nejdůležitější na světě, milujeme je. Ale aby takové dítě naši lásku skutečně zažívalo, cítilo ji, nemusí být vůbec lehké. Dnes je trend dělat všechno efektivně no a jakoby to ty děti vůbec nechápaly. Hlavně ty nejmenší nás stále potřebují. Že čas jsou peníze? To jim nevysvětlíte.
Domškoláctví je jedno z témat, o které se nyní zajímám a protože na Sedlčansku nejsem sama, tak jsem se rozhodla uspořádat debatu s mojí kamarádkou Danou Pražákovou, která patří mezi první, kdo doma děti vzdělávala. A jak to vypadalo? To se můžete dočíst níže.
Když jste na vozíku nez slova “ne” z vás nic nezbude. Většina lidí má totiž tendenci dělat všechno za vás. Jasné a rozhodné “NE” je cesta, jak se z toho dostat. Z dětství si pamatuju, jak třeba vychovatelka na táboře neustále srovnávala u televize jedno dítě, i když to jí říkalo, že už se mu sedí dobře. Ona stále kolem něj dávala polštáře, přendavala je až do té doby...
Dnes budu psát o tom, jak jsme s manželem uspořádali “Sousedskou výměnu sazenic”. Byla to parádní akce, kterou rozhodně doporučuju uspořádat všude tam, kde zahradničení trochu funguje. Nakonec nejde ani o to, že si s někým vyměníte rostliny, ale hlavně o vřelý pocit z toho být s lidmi.
Člověk je od přirozena zvídavý a akční, to si myslím já. Vidím to na dětech. Zkoumají, ptají se, běhají, jsou živé, hrajou si, tím se učí. Vidím to na našem Sašovi. Má vnitřní motivaci. Nemusím mu nic slibovat, a chválit ho stylem “šikulka”. On nepotřebuje vnější motivaci stylu cukru a biče. Kdy o tuto živost, hravost, veselost či akčnost děti přijdou?
Kreativita, exploze myšlenek, uvolnění potenciálu, řešení problémů ale i struktura, paměť, organizace času. To všechno může být myšlenková mapa. Já jsem se o tom přesvědčila během vánočního klidu. Přestože o myšlenkových mapách vím léta, neuměla jsem jí pořádně využít. V čem tkví to kouzlo?
S bráchou máme společného kamaráda z výšky. Kdysi po nás chtěl, abychom si popovídali s jeho strejdou a nakazili ho něčím, co bych nazvala jako chutí do života, radostí, štěstím apod. Strejda měl nějaké zdravotní komplikace a protože jsme oba s bráchou na vozíku, přišlo kamarádovi, že by to mělo jít. Žádost jsme ale odmítli. A proč?
Moje mysl je teď ve víru svobody. Od té doby, co jsem odešla ze státní služby. Sice o dost míň peněz, ale Saša toho moc nepotřebuje. Naopak má mě i manžele hodně u sebe a to je to, co právě potřebuje. Ale pořád také přemýšlím o postižení. Myslím, že ze stránek Perma ráje je to dost vidět :-).
“Je nás víc, než si všichni myslíme” Jsem napsala v předchozím blogu “Hostětín, místo plné lidí odhodlaných zvrátit klimatickou krizi. Stačí se jen připojit” a myslela jsem tím lidi, kteří něco dělají pro své okolí a pro Zemi. No a to se mi potvrdilo.
Když jsem se dozvěděla, že v Hostětíně se pořádá klimatická akademie, neváhala jsem a rovnou jsem se přihlásila. Hostětín je malá vesnice s velkým ekocentrem Veronika. Vše je bezbariérové. Byla jsem nadšená. Ale nakonec to bylo ještě lepší, než jsem čekala :-).
Sotva jsme se zabydleli a už pořádáme letní kino. Budeme promítat film "Lokální planeta", který nejen nastiňuje cestu z klimatické krize, ale také dobrý život pro nás všechny. Za inspiraci na tuto akci děkuji Tomášovi Hajzlerovi a jeho poslední zprávě ze života.
Už to budou čtyři měsíce, co jsem se rozloučila s jistým příjmem a zaměstnáním ve státní službě. Po osmi letech působení ve vládních institucích jsem je konečně a nevratně opustila. Začínám si tvořit vlastní práci. Chci měnit svět, chci přispět k tomu aby byl lepším místem pro život. Teď zkouším novou cestu. Vlastní cestu! Cestu, která mi dovolí využít mého potenciálu a umožní trávit co nejvíce času s rodinou a přáteli a žít šetrněji s ohledem k planetě.
Je to dva a půl roku, co jsme se pustili do stavby domu svépomocí. Věděli jsme, že je to pořádné sousto. Životní výzva. No a když člověk vystoupí ze své komfortní zóny, což my jsme bezpochyby udělali, hodně se učí něčemu novému. A tak nám brzy došlo, že ten dům staví nás!
Napadlo Vás, že se někdy v rozvoji nebo ve štěstí brzdíme často sami? A co jste si na to řekli? “Je to tím, že nejsem dostatečně dobrý, nemám pro to vlohy” nebo “málo se snažím a musím do toho dát víc úsilí?” Jaká odpověď je Vám bližší? No a jaká odpověď myslíte, že Vás dostane dál? Že Vás posune? Jakou odpověď byste si na to chtěli dát? Tu první nebo druhou?
Na základku jsem chodila do Jedličkova ústavu v Liberci, na střední pak na gympl při Jedličkově ústavu v Praze.V té době a ještě i na vejšce jsem se vždycky bála, že se mě někdo zeptá, kam chodím nebo kam jsem chodila do školy. Přišlo mi, že navštěvuju nejhorší školy široko daleko. Teď si to rozhodně nemyslím, protože nakonec převážily výhody před nevýhodami. Není to ale žádný hold za speciální školství, spíš naopak. To uvidíte, pokud to dočtěte.
Jedna z prvních věcí, která nás už v prvních počátcích seznámení se s permakulturou nadchla, bylo koupací jezírko. Mít takovýto ekosystém na zahradě má plno výhod. Přispívá k diverzitě, je domovem mnoha živočichů, je pastvou pro oko, osvěžuje okolí, stabilizuje okolní teplotu a v neposlední řadě, můžeme do něho skočit!
Náš dům bude mít srdce. To je vlastně první věc, kterou jsme o našem domě věděli. A začali to tak plánovat. Našemu srdci se muselo vše přizpůsobit. Teprve od něj se vše odvíjí – všechny vlastnosti domu. Srdcem domu se nazývají pár tun těžká sálavá kamna.
Zdi a příčky stále drží! Vypadá to, že konopný beton jsme zvládli. A to hlavně díky mnoha brigádnicím a brigádníkům a taky dobrovolnicím a dobrovolníkům.
Tak jsme si to konečně zkusili. Na stavbu z konopného betonu se připravujeme dva roky. A je to tady! Začali jsme stavět. A byla to sranda! Nechyběla ani ochutnávka konopného piva. A proč jsme zvolili konopný beton? Psala jsem o tom v předchozím článku, kde jsme poptávali brigádníky. Stále je teda potřebujeme, tak se klidně ještě hlašte. A teď k tomu, jak nám to šlo.
Už je to tak, pustili jsme do domku svépomocí. Jedním z mnoha důvodů bylo také to, že jsme zvolili netradiční přírodní materiál – konopný beton. Což je směs konopného pazdeří, vápna a vody. S tradičním betonem nemá téměř nic společného. Sháníme brigádníky/brigádnice již na červen!
Léto je pryč a my jsme nestihli napsat nic o tom, jak zakládáme permakulturní zahradu. Práce bylo nad hlavu. Není ale nad to si v těchto deštivých studených dnech zavzpomínat na léto. My se přes něj pěkně zapotili. Stavěli jsme opěrnou zeď pro hlubokou část jezírka.
Dnes je den Země a my bychom jí rádi popřáli hlavně hodně vody. A protože to na dostatek vody zatím nevypadá, (Máme za sebou suchou zimu bez sněhu. Začalo jaro a také sotva zapršelo. Podle předpovědí nás čeká velmi suché léto.) tak přinášíme pár tipů, jak zadržovat vodu na zahradě.
Voda do zahrady patří, minimálně nějaké malé jezírko, by tam mělo být. Voda je život, bez ní by to nešlo. Každá zahrada, která je otevřena přírodě, by měla živočichům něco nabídnout. Pak se k vám na pozemek slétnou ptáci, žáby, vážky a další živočichové. Vy se pak můžete kochat z té krásy, kterou jste vytvořili.
Permakultura není jen o trvale udržitelném zahradničení. Jde tam i o vztahy mezi lidmi. Její etické principy se dotýkají ekonomické a sociální sféry. Co nám tento přístup může nabídnout v globální době? Já myslím, že hodně.
Kuchyň společně s kůlnou na nářadí jsme se rozhodli postavit sami, stejně jako kadibudku. Tento způsob je více flexibilní a nechává vám možnost měnit věci na poslední chvíli. Poskytuje také prostor zlepšit se v manuální činnosti a něco nového se naučit. Níže najdete popis, jak jsme to postavili. Ale předem upozorňuju, profesionální řemeslníce ať to nečtou :-).
Jako malou mě zaujal příběh o Diogenovi v sudu, který měl pouze tři věci. Sud, ve kterém bydlel, hůl a hrnek. Když viděl, jak někdo u řeky pije z dlaní vodu, hrnek zahodil. Příběh mě natolik zaujal, že tato knížka mi zůstala od dětství. Diogena jsem obdivovala, ale nijak výrazně jsem se neispirovala. Knihu jsem měla mezi hromadou dalších krámů. Můj bratr mi vždy o mém pokoji říkal, že to vypadá jak ve skladišti. Hromadila jsem spoustu věcí, které bych mohla nějak využít. I když jsem jela někam na cesty, tak jsem si sbalila hromadu knížek a věcí, co kdybych něco z toho potřebovala. Hromadila jsem i různé materiály jako látky, které by se daly využít pro výrobu něčeho dalšího. Dělala jsem to i ve jménu ekologie, říkala jsem si, postupně to vše využiju.
Přístřešek, který by na zahradě neměl chybět, je letí kuchyň. Při vaření venku máte vše po ruce. Její podoby mohou být různé, je zde prostor pro fantazii, jak si ji zařídit, co si tam všechno dát apod. Ve výsledku to bude místo pro setkávání a v její blízkosti se toho bude hodně dít.
V městech se stále více objevují různé komunitní zahrádky či tzv. guerrilla gardening. Lidé mají potřebu něco pěstovat, i když se jedná pouze o malé množství plodin. Je to skvělý pocit, když sklidíte třeba i maličkou úrodu.
O bylinkové spirále se píše snad ve všech permakulturních knihách. My si také nedokážeme představit zahradu bez ní. Bylinky jsou v naší kuchyni základ. Spirála dává možnost pěstovat všechny oblíbené bylinky na jednom místě, i když vyžadují různé podmínky.
První stavbou na pozemku musí být samo sebou kadibudka. Bez ní to prostě nejde. A v permakulturní zahradě bude jak jinak něž ekologická a ku prospěchu zdejším rostlinám.
Než se začně kopat, sázet, stavět a všelico na zahradě budovat, je potřeba pozemek důkladně znát a mít plán, jak do sebe vše zapadne. Důležité je nespěchat a mít trpělivost. My jsme začali plánovat těsně po koupi v červnu roku 2018.
Vaření na ohni, pěstování zeleniny, ovoce, bylinek, relaxace v přírodě, klid a čerstvý vzduch, to všechno nás lákalo na venkov. Ekologicky zaměření jsme byli vždycky, ale že chceme vytvářet vhodné podmínky různým druhům živočichů, jsme si jasně formovali až s poznáním permakulturního přístupu ke světu, tehdy jsme také více začali vnímat, že mnoho živočichů z české krajiny dramaticky ubývá. Od toho se odvíjely naše požadavky na pozemek. Naštěstí jsme to poznali dříve než jsme pozemek koupili.