Perma ráj

28. června 2023

Už to budou čtyři měsíce, co jsem se rozloučila s jistým příjmem a zaměstnáním ve státní službě. Po osmi letech působení ve vládních institucích jsem je konečně a nevratně opustila. Začínám si tvořit vlastní práci. Chci měnit svět, chci přispět k tomu, aby byl lepším místem pro život. Teď zkouším novou cestu. Vlastní cestu! Cestu, která mi dovolí využít mého potenciálu a umožní trávit co nejvíce času s rodinou a přáteli a žít šetrněji s ohledem k planetě.

Jsem jako moje máma

Já i brácha máme od narození spinální svalovou atrofii. Mamce teda neskončila rodičovská po třech letech, jak to tak bývá, ale byla s náma pořád. Bydleli jsme na vesnici v Rybništi. Do školky jsme chodit nemohli, naštěstí nás vzali na základku ( i když bráchu malem ne, ačkoliv dnes má úspěšně ukončené studium experimentální fyziky na ČVUT a historické sociologie na UK). Základka byla bariérová. Mamka nás tam musela nosit.

Mému otci vyhovovalo, že mamka nikam nemůže. Dokonce jí prodal babetu, na které jezdila alespoň na volejbal. Taky říkával, že ona si bez něj neporadí. No a když mě bylo 9 a bráchovi 8. Mamka se rozhodla, že si poradí. Sebrala nás a bez vidiny toho, jak to všechno zvládne, jsme se odstěhovali. Táta jí před odchodem řekl, že ještě přileze po kolenech, nebo něco v tom smyslu. Nepřilezla.

Mamka po devíti letech strávených pouze s dětmi a vybavena pouze základním vzděláním (můj děda byl přesvědčen, že ženská bude v domácnosti a do školy chodit rozhodně nemusí - Jooo, některý chlapy uměj ženskou podusit) a se dvěma postiženýma dětma sbalila věci a bez jasné vidiny toho, jak se uživíme, šla za svobodou. A zvládla to! A bylo to fajn, dostali jsem svobodomyslnou výchovu naplněnou odpovědností za naše činy, ale hlavně jsme získali víru v sebe. A vlastně celým tímhle činem nám mamka ukázala, že si sám sebe musí člověk vážit!

No a vlastně po tomhle ta moje cesta vypadá jak procházka růžovým sadem. Základ je pustit se na cestu a vždycky někam dojdete. “Strach je jediný, co stojí proti nám” se zpívá v mé oblíbené písničce od Nerezu.

Před úřadem s kytkama na rozloučenou od skvělých kolegů a kolegyň (na rozloučenou ale jen v kanceláři, dál se budeme setkávat ale už v Perma ráji!)

Cesta za prací spojenou se životem

Práci jsem si hledala tam, kde je to bezbariérové (přístup bez schodů, možnost dojít si na wc). Pracovat na úřadech nebyla moje první volba. Během střední a pak i vejšky jsem hodně dobrovolničila pro různé neziskovky. Ale všechno byla externí spolupráce, do kanceláří jsem se nedostala. Byly bariérové. V soukromém sektoru velké společnosti bezbariérové jsou, ale tam mě práce nelákala, na prvním místě je vydělávání peněz a tahle logika mi nikdy blízká nebyla. Nastoupila jsem tedy na úřady, kde jsem se mohla věnovat vzdělávání. Hodně jsem se naučila, získala zkušenosti, mraky přátel. Po nějaké době jsem ale začala cítit, že to není úplně ono. Měla jsem nápady, které jsem nemohla realizovat. Často jsem nechápala zadání a nevěděla jsem, proč dělám to, co dělám. Došla jsem k závěru, že musím dělat něco jiného. Navíc sezení celé dny u počítače mě ničilo zdraví.

Vytvořit si vlastní práci by mě asi nenapadlo. Ale přečetla jsem si od Tomáše Hajzlera knihu “Peníze nebo život” a bylo to jasný. Vytvořím si vlastní práci! Budu dělat, co mě baví, dává mi smysl, využiju svoje schopnosti, posunu nějaká důležitá témata dál, nebudu se muset za prací drancovat na vozíku horko těžko. Vždycky jsem dojížděla do práce minimálně hodinu tam a pak hodinu zpět. Moje záda to úplně neocenily.

O čem je moje práce?

Moje práce má základ v hodnotách jako jsou: rovnost, svoboda, solidarita, inkluze a diverzita. Jsou to hodnoty, které mají úctu k životu, práci, přírodě … Jsou to hodnoty, které vidím v permakultuře. Toto chci šířit. Vidím v tom krásu a radost a naplňuje mě to potěšením.

V praxi to vypadá tak, že si hledám cesty, jak žít líp a o tom chci psát. Scházím se s různými inspirativními lidmi, přáteli a bavíme se o životě, o možnostech a plánujeme. Práce s lidmi mě baví a naplňuje. Proto se v neposlední řadě věnuju koučování. Koučování je založeno na respektu a víře v člověka. Pomáhám tak lidem najít si vlastní cestu např. v tom, jak žít šetrněji či jak v tom vytrvat. Mně koučování pomohlo v tom, že jsem upravila způsob, jakým přemýšlím o sobě, o druhých, o svých aktivitách. Hledám způsoby, jak.

Každopádně tohle všechno je moje nová práce a já věřím, že to je teprve začátek a jsem zvědavá, co všechno mě čeká :-).

Přátelé na cestu

Čím jsem vybavená já a byla a je i moje mamka, jsou dobří přátelé. Dobří přátelé či prostě dobří lidé v okolí je víc než výhra v loterii. Mí přátelé a hlavně rodina mi poskytují inspiraci, podporu, porozumění, ale taky konstruktivní kritiku a reflexi. Je mi s nimi dobře, společně se zasmějeme a jsem ráda, že jsou součástí mé práce, mého života.

Žiju a jsem si jistá, že i přežiju

Už jsem tu publikovala článek o nastavení mysli. To, že jsem si jistá, že přežiju, tví právě v tom. Učím se čím dál víc si osvojovat růstové nastavení. Souvisí to i s tím, jak jsem psala o tom, co mě naučilo koučování. To podporuje právě toto nastavní. Zjistila jsem, že právě radost z činosti zbavená úskostí a strachu mě dostává nejdál. Tak vzhůru do mé práce spojené se životem!