Perma ráj Jak se v Perma ráji narodilo postižené logo
7. listopadu 2023
Moje mysl je teď ve víru svobody. Od té doby, co jsem odešla ze státní služby. Sice o dost míň peněz, ale Saša toho moc nepotřebuje. Naopak má mě i manžele hodně u sebe a to je to, co právě potřebuje. Ale pořád také přemýšlím o postižení. Myslím, že ze stránek Perma ráje je to dost vidět :-).
Když jsem se konečně po dlouhé době rozmýšlení, zda začnu konečně žít a nebudu jen vydělávat na život, rozhodla pro ten život, začalo to být zajímavé. Hodně jsem přemýšlela o sobě. Zžívala jsem se s identitou koučky. Koučovací techniky mi to přemýšlení dost ulehčily, to vám teda povím. Mohli byste si ty koučovací techniky taky zkusit, třeba se mnou :-). Ale k věci:
Moje postižení
Svoje postižení si sebou vozím celý svůj život. Díky němu jsem tím, kým jsem. Mám ho ráda. Díky prostoru pro přemýšlení, který jsem získala opuštěním vyšlapané cestičky předpřipraveného zaměstnání, jsem si své postižení začala připouštět více k tělu. Vždycky jsem věděla, že žiju ve společnosti, která mi není šitá na míru. Díky získanému času jsem si to zvědomila.
Společnost mi není šitá na míru. Co to znamená?
Příkladů je hodně. Jeden aktuální, zašívám si díry v oblečení, co můžu. Proč? Jít nakupovat oblečení do obchodu je pro mě jak jít zdolávat K2. Oblečení visí hrozně vysoko, v uličkát skoro neprojedu a kabinky (hlavně mých preferovaných sekáčů) nejsou přizpůsobené lidem na vozíku.
Bezba záchodů je tak málo, že vždy když opouštím domov, přemýšlím o tom, zda se můžu napít.
K většině kamarádům a kamarádkám se nedostanu domů na návštěvu.
Zkus najít zaměstnání, kde je bezba wc. Dream job si prostě musím vytvořit sama. Kdybych ho přeci jen někde předpřipravený našla, nevy*** se tam ;-)
V čem je teda přínos? Vidím to tak, že stejně jako člověka obohacuje žít nějakou dobu v cizí zemi v jiné kultuře, protože to otřese jeho samozřejmostmi a jeho vnímáním normálnosti, tak můj pobyt na vozíku mi zprostředkovává podobnou zkušenost. Pocity, že člověk do této společnosti nepatří, nejsou vůbec cizí. Ale zkušenost s vyloučením je dobrá. Když je člověk nechaný stranou, má zas víc prostoru pro přemýšlení.
Já přišla na to (pod vlivem permakulturního opojení), že jsem jak plevel v polykultuře. Třeba jako plevel na poli s řepkou. No, když chcete mít všechno pěkně pod kontrolou, srovnané v řadě, aby nikdo nevyčuhoval, tak ten plevel samozřejmě chcete vytrhnout. A nejlíp s kořínky! Se všemi! Zahrádkářské pořady a časopisy jsou toho plné. Způsobů je nespočet.
Ale naštěstí pro mě je tu permakultura. Co asi uchvátí permakulturníka, když vidí monokulturu a v ní plevel. Permakultura má plevely tuuuze ráda. Má ráda smíšenou kulturu - polykulturu! Polykultura se totiž vyskytuje v přírodě přirozeně. Je to dobré pro půdu. Zdravá půda pak přináší zdravé jídlo a vůbec vytváří prostor pro dobrý život.
Proč má permakultura plevely ráda?
Pokud nemáte nic společného s permakulturou, tak zrovna na plevelech se permakultura (myslím) dobře chápe. Plevely jsou živly! Rostou samy a všude! A jsou plné vitamínů a minerálů. Třeba kopřivě se říká královna bylin! Nemusíme se lopotit na záhonku se salátem, protože si ho můžeme kdekoliv nasbírat. Jak je lahodná třeba pampeliška! Toto je týmová spolupráce s přírodou. Když i jí necháme prostor, obdaří nás dary.
Znázornění plevelu v polykultuře:
A co seš za dárek jako ty? A vůbec, jaké máš šance na přežití v přírodě?
Moc šancí bych neměla, ale kdo z nás by je měl, že jo? :-) A jsem dárek, protože přináším prostor pro přemýšlení. Posunuju hranice mysli. Už jen svou přítomností. Nejsem totiž normální. Plevel v monokultuře totiž nikdo nepřehlédne. Ve žlutém poli vás zelený vetřelec trkne do očí. Ne každý to chce. Ale to je právě to ono. Nové myšlenky nám nemusí ze začátku úplně vonět.
Vozíčkář jako dárek?!
Ale konkrétně, v čem může být člověk na vozíku dárek? Velký přínos vidím třeba v tom, že hodně z těchto lidí tematizují péči. Péče je velké a ozdravné téma společnosti, které je hodně podfinancované a upozaděné. Přitom se ukazuje, že to člověka přibližuje štěstí víc, než balíky peněz. Nesmí jít ale o takovou péči na kterou je člověk sám, která pak na něj padá jako velká tíže. Dobře rozprostřená péči lidi sbližuje, propojuje a v neposlední řadě posouvá. Péče se týká nás všech od dětí po seniory.
Permakultura je o inkluzi. Využívá potenciálu toho, co má zrovna na zahradě, co se tam vyskytuje a hledá, jak ten potenciál využít. Asi už cítíte, že nemluvím jen o zahradě. Využít a podtrhnout potenciál lidí, které máte kolem sebe, to je něco na co stojí soustředit pozornost a nevzdat to dokud na to nepřijdete.
Jak to jako je s tím potenciálem?
Konkrétní příklad uvedu na sobě. Za svůj život jsem hodně dobrovolničila, pracovala, vzdělávala se, dále se vzdělávám, vzdělávám další lidi, pomáhám jim v růstu, vychovávám svého chlapečka, šířím kolem sebe většinou dobrou atmosféru, mám hodně přátel a užíváme si spolu život. Když by mi společnost pro to nepřipravila půdu, mohla bych být zavřená za zdmi ústavu. Já mám štěstí na lidi kolem sebe, kteří mi pomohli a pomáhají. Ne však potenciál všech je plně využit.
Ale už honem! Rodíme!
V hledání své nové s životem spojené práce koučky jsem přemýšlela. Nad životem, Perma rájem, permakulturou, přírodou a sebou, svým postižením. No a narodilo se nové postižené permakulturní logo. Má myslící hlavu kouče, zdravé silné Kamilovy nohy, které uběhly maraton a velké permakulturní břicho ve tvaru spirály. :-). Celé to teda vypadá dohromady tak, jak to vypadá, ale je to protože jsme:
POSTIŽENI PERMAKULTUROU!
