Perma ráj

29. listopadu 2023

Video/audio záznam článku

S bráchou máme společného kamaráda z výšky. Kdysi po nás chtěl, abychom si popovídali s jeho strejdou a nakazili ho něčím, co bych nazvala jako chutí do života, radostí, štěstím apod. Strejda měl nějaké zdravotní komplikace a protože jsme oba s bráchou na vozíku, přišlo kamarádovi, že by to mělo jít. Žádost jsme ale odmítli. A proč?

Když chcete někoho naučit smažit topinky, není to tak těžké. Existuje na to mnoho krátkých návodů. Člověk je schopen tento návod zvládnout a výsledkem jsou topinky. Jak ale vypadá takový návod třeba na to být šťastný nebo radovat se z věcí? Proč je tak těžké to vysvětlil? Proč jsme s bráchou nebyli ochotni (nebo spíše schopni) to strejdovi našeho kamaráda předat?

Jonathan Haidt nám v knize Hypotéza štěstí pomáhá toto pochopit. Dělí totiž naši mysl na jezdce a slona.

Definuje je takto: (Jezdec je) vědomé řízené myšlení. Kdežto slon je vše ostatní. Slon, to jsou podvědomá tušení, instinktivní reakce, emoce a intuice, jež tvoří většinu automatického systému. Slon i jezdec mají každý svoji inteligenci a jestli dobře spolupracují, dovolují člověku vyniknout. (Haidt, 2014)

Jezdec je ta část našeho mozku, která je zodpovědná za naše vědomé řízené myšlení. Haidt ji ale nenazývá pouze jezdcem. On ji dokonce nazývá malým jezdcem! Zatímco vše ostatní je velký slon. Jak to?

Tuto velikost určuje především věk, ze kterého se to celé odvíjí. Když se podíváme na stáří jezdce a slona, vidíme mezitím sakra rozdíl. Haidt to přirovnává k vývoji programů. Zatímco slon už má za sebou neskutečně mnoho vylepšení, jezdec je ve verzi jedna. První verze má vždy plno chyb či nedostatků.

Co nám tím vlastně Haidt říka?

Já od něj vnímám jasné sdělení. Slon je mocnější než naše racionální já, tedy náš jezdec. My svým zažitým automatickým procesům neporučíme. Nezkrotíme je. Nepotlačíme je. Můžeme to zkoušet, ale co nám to přinese? Slon je velký a když ho potlačujeme, někde stejně získá převahu. Někde nám např. emoce stejně bouchnou. Slon nás převálcuje.

Například vnímám, jak málo máme strategií vyrovnávat se se svými emocemi. Když se občas někoho zeptám, jak se svými emocemi pracuje. Častá odpověď je “počítat do 10”. Tuto strategii lidi dokážou, aspoň podle mé skromné ankety, rychle pojmenovat. Často se ale také setkávám s potlačováním emocí, tedy že si své emoce vyčítáme. Vypadá to podle mě takto:

“Proč se pořád bojím? Měla bych být statečnější.” “Musím se pořád rozčilovat a vztekat? Nesnáším to na sobě.” “Zas mi ujely nervy. Proč se nedokážu líp ovládat?.” “Jsem hrozná. Furt se jenom lituju. Blbej, blbeček.”

Naše emoce patří pod naše automatické procesy. Je to náš slon. Zabírá většinu našeho mozku. To, kdo pronáší výše zmíněné věty je ale náš jezdec. Jen jezdec může používat jazyk. Díky jazyku přemýšlíme. Jezdec v těch větách hořekuje nad sílou svého slona. Ten s ním cloumá, zmítá, ať se mu to líbí nebo ne. Jezdec se snaží držet otěže zuby nehty. V závislosti na závažnosti situace se mu to buď daří nebo i končí pod těžkým tělem svého slona - jako na obrázku výše.

Emoce jsou pěkným příkladem toho, že nás slon může pěkně převálcovat. Popisuje to i David Rock v knize Jak pracuje váš mozek. On ale nepoužívá připodobnění k jezdci a slonovi. Jezdce, tedy naše řízené procesy přirovnává k malému jevišti. Naše pozornost, vědomé myšlení je to jeviště. Moc se tam toho nevejde. Ale každý chce na jeviště. Když si tam pustíme příliš mnoho herců, různě padají a zas lezou zpátky. Naše pozornost přeskakuje a je z toho mela.

Můžeme si to představit, když se snažíme soustředit na nějaký úkol. Píšu práci na počítači. Najednou si vzpomenu, že jsem neodpověděla na důležitý mail, že jsem si neuvařila čaj, zda jsem zhasla na wc, mohla bych ještě umít nádobí, zavolala jsem tomu řemeslníkovi?, jo a ještě tohle jsem neposlala na úřad apod….

Situace může být ještě horší. Když se zmítáme v emocích naše malé jeviště se ještě zmenšuje. Rock to vysvětluje tak, že přílišné vybuzení limbického systému (místa v mozku odpovídající za naše emoce) snižuje zdroje (jako kyslík, glukóza) pro prefrontální kortex (Rockovo jeviště, Haidtův jezdec). Slon je silný.

Velký slon

Mě Haidtova kniha hodně změnila život. I když Haidt sílu slona popisuje už na začátku, můj jezdec to vůbec při prvním čtení neviděl (spíš slon to jezdci nedovolil vidět!), nechtěl si to připustit. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy v knize stálo něco ve smyslu “Kdyby se stalo tohle, nikdy bych to nepřežil.” A Haidt dodává, že to jsou jen plané řeči jezdce. Slon nás drží při životě i v těch nejtěžších chvílích. Naše automatické procesy nás drží, co mohou. Je to pud sebezáchovy. Máme v sobě silné zvíře.

Haidt i Rock ukazují na různých výzkumech, jak máme malého jezdce či jeviště. Uvedu jen pár krátkých příkladů.

Úsměvy, dobré naladěnví mají pozitivní vliv na kognitivní výkon

Rock například uvádí, že náš kognitivní výkon je ovlivněn třeba tím, zda se na nás někdo při zadání úkolu usměje či zamračí. Odkazuje se také na výzkumy Barbary Frederickson, které ukázaly, že šťastní lidé za jakékoliv situace vnímají širší škálu informací, řeší víc problémů, mají víc nápadů, co dál dělat.

Napodobujeme druhé a máme rádi, když druzí napodobují nás

Zrcadlové neurony, které objevil italský neurovědec Giacomo Rizzolatti, pomáhají člověku naladit se na ostatní, pochopit jejich úmysly. Rock popisuje, jak máme tendenci opakovat pohyby či chování druhých, aniž si to uvědomujeme. Někdo zvedne sklenici, náš mozek udělá to samé. Stejně o tom píše i Haidt. Popisuje, jak člověk má sklon napodobovat druhého, dotknu se vlasů, i on se dotkne vlasů. Dokonce uvádí, že když někdo napodobuje nás, máme ho radši, například číšnice, které napodobují své zákazníky, mají větší spropitné.

Slon ví lépe, co se nám líbí a co ne

Haidt popisuje čidlo libosti, které reaguje na pocity libosti a nelibosti. Ovlivňuje to naše reakce. Odkazuje se na výzkum, kde lidé mačkali tlačítka (pravé či levé) podle toho, zda to v nich vyvolává příjemné či nepříjemné pocity. Když se objevilo slovo zahrada, naděje, legrace, smrt, tyranie, nuda. Bylo to jasné. Pak ale podprahově před cílovým slovem člověku ukážou na zlomek vteřiny třeba slovo “smrt”. Vědomí to nezachytí, ale podvědomé instinkty ano. Takže když se pak objeví cílové slovo “nuda”, odpověď, že se jedná o nepříjemné pocity přišla rychleji. Pokud se po probliktutí slova "smrt" objeví zahrada, váháte a až do delší chvilce stisknete, že se jedná o příjemné pocity.

Pocity libosti a nelibosti hodnotíme i lidi. Celé toto se jmenuje afektivní priming a je využíván v marketingu. Ať chceme nebo ne, jsme ovlivnitelní. Haidt odkazuje na tuto stránku: www.projectimplicit.com, kde si můžete své čidlo libosti vyzkoušet.

Příkladů je ještě hodně, ale už odkážu jen na psychologa Johna Barthe a jeho vystoupení s názvem Before You Know It: The Unconscious Reasons We Do What We Do (Předtím, než si to uvědomíš: Podvědomé důvody proč děláme to, co děláme).

Mějme rádi svého slona nebo taky permakultura v naší hlavě

Jezdec je malý pán. Slon je velké a silné zvíře. Já bych to shrnula asi tak: Buďto s ním budeme bojovat, držím palce těm, kteří se rozhodli pro tuto možnost. Nebo ho budeme mít rádi.

V tomhle se mi líbí inspirace permakulturou. Permakulturní zahrady jsou utvořeny co nejvíce na spolupráci s přírodou. Permakultura využívá její potenciál. Na jižním svahu nepěstujete stínomilné rostliny, ale dáte si tam ty, které mají rády slunce. Berete prostě podmínky takové jaké jsou a nevyčítáte té zahradě, že je hrozná, že chcete pěstovat medvědí česnek, ale ta zahrada pro to prostě nemá podmínky.

Máme prostě nějakého slona, který je tvořen jak genetikou, tak výchovou a zkušenostmi. Někdo nám furt říká, jací bychom měli být. My se následkem toho třeba nemáme rádi. Stejně jako zahrada máme své limity, ale i potenciál. Nemusíme se soustředit na pěstování medvědího česneku. Můžeme hledat, jaký ten potenciál máme, pozorovat našeho slona, tedy nás samotné v tom, jaké máme sklony, jak reagujeme, kam nás to táhne apod.

V permakultuře jsem viděla mnoho příkladů toho, jak z půdy, kde by člověk nic nečekal, dokázal permakulturní zahradník vytvořit ráj. Je potřeba vidět potenciál. Hledat silné stránky. Každý je máme.

Mít rád svého slona znamená přijmout to, jací jsme. Znát se, vidět své přednosti, ale i přijmout to, co nám zrovna nejde. To ale není lehká věc. Můžeme se racionálně rozhodnout, že se budeme mít rádi. Racionální část já je ale náš malý jezdec. Jak k tomu přiměje svého slona?!

Malý jezdec posouvá velkého slona

Způsoby, jak začít spolupracovat a měnit svého slona, přináší David Rock, který, jak už jsme si řekli, používá přirovnání naší racionální části mozku tedy prefrontálního kortexu k malému jevišti. Rockův cíl je, abychom využívali naše jeviště co nejefektivněji a nechtěli po něm nemožné. Proste jeviště je maličké, těžko na maličké zahradě budu pěstovat ořešáky. Co tedy s malým jevištěm? Co s malým jezdcem?

Rock používá takových výrazů jako “je třeba zapojit diváky”, nebo “je potřeba silné osvětlení”. Tím už popisuje Haidtova slona. Zkrátka musíme využívat celý mozek ne jen prefrontální kortex. K tomu abychom to dokázali je potřeba se trochu znát a vědět, jak pracuje náš mozek.

Rockova kniha je napěchovaná různými doporučeními. Já jsem vybrala pár z nich.

Jak na emoce

Jednak je to práce s emocemi. Tam vychází z Jamese Grosse, který doporučuje se situacím se silnými emocemi vyhnout.

Když už v emocích jsme, můžeme zkusit strategii kognitivní změny. Ta spočívá v tom, si emoci krátce nejprve pojmenovat jedním slovem. Zvědomíme si, co cítíme, ale nebabráme se v tom. Pojmenování, tedy užití jazyka pomůže přesunout energii do prefrontálního kortexu. Zvědomění si pocitu nás může uklidnit.

Pokud to nezabere, Rock za pomocí Grosse radí strategii přehodnocení. S odkazem na další autory Rock uvádí několik typů přehodnocení. Já to tu nebudu dlouze rozvádět, ale zkrátka jde o změnu interpretace určité události. Dalo by se to shrnout starým dobrým příslovým “Všechno zlé je k něčemu dobré.” U přehodnocení jde právě o to najít to dobré a nepustit se toho! Rock nepopírá, že toto je hodně těžké a chce to cvičenou mysl. Haidt by řekl, že to chce silného jezdce, který zná svého slona.

Já v nějakých situacích přehodnocení zvládám, ale někdy je to nad mé síly. Zmítají se mnou emoce, i když v hlavě mám, že bych měla přehodnocovat. Vím to. Ale nejde to. Pak mi většinou pomáhá jít někam do zimy. Zchladit se. Naučila jsem se alespoň v tom emocionálním stavu nic nedělat. Je totiž marné a ve všem je vztek. Ale jak píše Rock “To nejste vy, to je Váš mozek”. Tedy to přijímám a místo nadávek sobě to (většinou) zkoumám.

Když jsem v klidu, jako třeba teď, tak už jen čekám, kdy zas nějaká emoce přijde a budeme měřit síly. Jak to zvládnu? Jak využiju svých znalostí o sobě? Jak se to bude tentokrát vyvíjet? Co si z toho odnesu? Je to jako být na dobrodružné výpravě :-).

Bazální ganglia jako autopilot

Moje oblíbená jsou bazální ganglia. Fascinující kousek mozku. Dokážou se učit aniž o tom vědomě víme. Opakující činnosti se do nich zapisují a my je pak můžeme vykonávat tzv. na autopilota. Třeba psát na klávesnici, tančit, hrát na hudební nástroj. Nemusíte se na to soustředit a tělo to jaksi vykonává za vás. Já tyhle činnosti ráda vyhledávám, odpočinu si u toho, zároveň něco dělám a můžu nechat svou mysl se někde toulat.

Prostě si najdu činnost, kterou mám zmáklou a můžu se u toho uvolnit. Dobíjím se tak. Dobíjím si svou mentální energii a užívám si to. Dělá to každý a dělala jsem to i dříve, ale rozdíl je ten, že do toho jdu vědomě s tím, že si to užiju a odpočinu si. Důležité pro mě je to, že si podmínky nastavím tak, aby mě nic nevyrušilo.

Kreativita a slepé uličky

Už poslední příklad toho, jak můžeme spolupracovat se svým slonem a proč je dobré ho znát, je řešení slepých uliček a zdánlivě neřešitelných problémů. Možná si říkáte, že na to stačí přeci jezdec sám. K čemu do toho zapojovat slona?

Zkoumání mozku v současné době hodně pokročilo. Vědci a vědkyně mohou měřit, která část mozku je aktivní. Takto snímali mozek lidem, kteří se snažili hledat řešení k různým úlohám. Rock za pomocí Stellana Ohlssona, který se řešením slepých uliček zabývá, ukazuje jak můžeme za pomocí slona slepé uličky řešit. Ohlsson přišel s principem potlačení. Abychom mohli začít uvažovat jinak, musíme zabránit stejnému uvažování. To uděláme tak, že si od problému odpočineme. Řešení k nám může přijít samo třeba během procházky. Oddech nám nicméně umožní vidět i to, co jsme předtím neviděli.

Prozíravost nám pomáhá řešit problémy, je to něco, co tahá řešení z hloubky mozku, uvádí Rock a odkazuje na zjištění Marka Beemana. Prozíravost je propojena s pravou polovinou mozku, která nám pomáhá vidět věci více celistvěji (podrobnější popis toho, co se v mozku děje najdete v Rockově knize Jak pracuje váš mozek v podkapitole Vzdálená spojení). Beeman podle Rocka odhalil, že prozíravost je podpořena zvýšeným pocitem štěstí. Máte tedy větší pravděpodobnost, že vás něco napadne, když se zkrátka cítíte dobře.. Naopak pocity rozrušení vám brání zachytit jemné signály v mozku, které by vám pomohly problém vyřešit.

Stává se vám to taky, že si dáváte voraz a najednou vám to přichází. Jeden nápad za druhým! Já si to často snažím poznamenávat. Někdy se mi zdá zprvu geniální nápad něco, co se později jeví jako úplná blbost. Někdy mám také nápad, který později realizuju. Zjistila jsem ale, že najít odvahu realizovat i ty blbosti, mě pomáhá se posouvat nejvíc. Ale to je na jiné vyprávění.

To byl malý výčet možností, jak využít celý svůj mozek. Jak jezdce, tak slona. V knize Davida Rocka Jak pracuje váš mozek, ale i Johnatana Haidta je toho mraky k inspiraci. Bohužel tu nemám prostor o všem povyprávět. Každopádně to nejdůležitější poselství je - poznávejte sami sebe! Vede to k větší spokojenosti, štěstí a vědomí, že máte svůj život ve vlastních rukách.

Optimální prožívání = jezdec a slon v dokonalé harmonii

Dokonalá spolupráce slona a jezdce je například když jste ve stavu flow - tedy optimálním prožívání. Haidt ho popisuje jako “stav úplného ponoření do nějakého úkolu, který je pro člověka výzvou, ale přitom odpovídá jeho schopnostem.” Rock to ukazuje na příkladu řidiče, který už má dost zkušeností. Ale ještě neřídil závodní auto. Může řídit závodní auto, má k tomu předpoklady, ale je tam pár nových věcí, na něž se musíme soustředit. V mozku se vytváří nové spoje, člověk cítí soustředění a zároveň příval energie.

Oba autoři se shodnou na tom, že flow je zdroj štěstí, který překoná prožitek z jídla, pití či sexu. Vypadá to, že tohle každý chce. Není ale lehké se do tohoto stavu dostat. Vyžaduje to souhru slona a jezdce. Musíme znát sami sebe, své silné stránky, své zájmy apod.

Důvod proč jsem se dala na volnou nohu je zažívat více takových okamžiků. V hierarchicky řízených organizacích nevidím příliš prostoru, jak se do tohoto stavu člověk může dostat. Kolik z nás v práci zažívá flow?

Koučování jako cesta k poznání slona

Rock píše: “Ve školách, na univerzitách i na pracovištích se klade obrovský význam na myšlení a obecnou inteligenci. Velmi málo pozornosti se věnuje poznání sebe sama a ovládání myšlení, tedy kognitivní kontrole.” (Rock, 2010). Ve škole nás toho učili hodně o světě, dokonce hodně o člověku obecně, ale kolik toho umíme o sobě samých? O našich specifikách? Nakolik se známe? Co jsou naše silné stránky? Co máme rádi? Co nás dělá šťastnými?

Mě baví přemýšlení, hledání a objevování. Věřím v každého z nás. Máme v sobě víc síly než si myslíme, jediné co potřebujeme je poznat našeho slona. Spřátelit se s ním a pomocí jeho síly se posouvat. Máme v sobě silné zvíře. Ono má jakoby svou hlavu a jedním rozhodnutím či povelem ho neobměkčíme, musíme vytrvat a pracovat na sobě. Jako koučka vám v tom mohu pomoci, podpořím vás, nebudu vám radit, ale vytvořím prostor pro přemýšlení. Setkávání např. v intervalu 14 dní zaručí kontinuitu, která je pro práci se slonem tedy automatickými procesy v nás, zásadní. Pojďte si mě vyzkoušet :-). Více o mém koučování.

Konec příběhu

Teď už asi rozumíte, proč jsme s bráchou odmítli někomu říkat, že má být šťastný. V první řadě člověk musí chtít sám. Musí se sám rozhodnout, že chce vůbec zkusit být šťastný, že věří, že je to možné. Pokud to takto má, je na dobré cestě a může začít. Je však třeba si uvědomit, že cesta není jednoduchá. Nikdo to za vás neoddře. A to je právě to úskalí, to je důvod, proč to musíte chtít skutečně vy sami. Velká dřina potřebuje vnitřní motivaci. Štěstí tkví ve spolupráci se slonem.

Přeju vám hodně zdaru při poznávání Vašeho slona, je to nekončící cesta plná uvědomění :-).

Budete-li chtít podpořit, ozvěte se :-)