Perma ráj

5. února 2024

Člověk je od přirozena zvídavý a akční, to si myslím já. Vidím to na dětech. Zkoumají, ptají se, běhají, jsou živé, hrajou si, tím se učí. Vidím to na našem Sašovi. Má vnitřní motivaci. Nemusím mu nic slibovat, a chválit ho stylem “šikulka”. On nepotřebuje vnější motivaci stylu cukru a biče. Kdy o tuto živost, hravost, veselost či akčnost děti přijdou?

Ukazuje se, že když začnete někomu platit za to, co dělá rád, už to nechce dělat prostě jen tak. Očekává odměnu. Můžou to být peníze nebo prostě pochvala. Jak to máte vy? Potřebujete být chváleni?

Pochvala tipu “šikulka” je něco jako platba. Nám už několik lidí řeklo, ať Saši hlavně chválíme. Já to dělám ale jinak. Ocením ho za snahu či za trpělivost. Prostě popíšu to, co vidím. Třeba “Vydržel jsi u toho a podvedlo se ti tam tu kostičku vložit” nebo “Ty ses naučil další slovo!”

Podobně jako s chválou je to i se známkama. Já jsem jejich velký odpůrce. Vůbec k ničemu člověku nejsou, stejně jako nálepka “šikulka”. Akorát nás mezi sebou poměřují, odrazují ty, kteří nedosáhnout na dobré známky či označení “šikulka” a vytváří tlak na ty, kteří jsou na trůnu premiantů, aby se tam udrželi. Z těch chceme vymáčknout, co nejvíc, ale neučíme je jak se vypořádat s chybou - jak ji zvládnout či ještě lépe proměnit v něco užitečného. Chyba je pro některé premianty často zdrcující. Podle mě soutěž do učení nepatří. Minimálně by neměla mít tak dominantní místo, jako dnes.

Soutěžme, ale hlavně sami se sebou - jak obalamutit svou přirozenost

Kde kdo píše o tom, že naše přirozenost je, že si potřebujeme zvyšovat svůj společenský status, tedy být lepší než druzí. Takto je nastaven náš mozek. Souhlasí s tím i David Rock, ale zároveň upozorňuje, že to tak nemusí být. A přichází s tím, že svůj status si můžeme zvyšovat sami na sobě. Když nám jde především o zlepšování sebe a poměřujeme se sami se sebou. Když nemusím pokořit druhé, abych si zvýšil svůj společenský status, jsme tím pro ně zároveň přijatelnější. Nejsme pro ně hrozbou. To velmi pomáhá spolupráci.

Když člověk soutěží sám se sebou, jeho cíle ve zlepšování jsou dosažitelné. Vysvětlím to na příkladu: Já se třeba učím psát všema deseti. Jde mi to dost pomalu, ale dělám pokroky. Kdyby mi někdo ukazoval, jak to jde jinému rychle a předhazoval by mi to, vzdala bych to. Takhle se to ale naučím.

Lidi jsou líný! Aneb jak zabíjíme iniciativu

Kromě stylu hodnocení, se podle mě na dětech podepisuje i co jim dovolíme a co jim zatrhneme. Snažím se nechám Sašu dělat věci! Ještě mu nebyly ani dva roky a už se mnou vařil: míchá, krájí, strouhá, dokonce rozbíjí vejce do pánve apod. Samozřejmě dávám pozor na jeho bezpečí. Vyhodnocuju hrozby a podle toho se zařídím. Taky se snažím pracovat se sebou, není lehké mít takového pomocníka. Věci nejdou tak rychle … No, měla bych to lehčí, kdybych ho vyhnala. Ale to je krátkodobé řešení. Přijde mi absurdní, že bych mu teďko říkala. “Nebudeš pomáhat v kuchyni, jsi moc malý.” A za pár let “Koukej umejt nádobí.” To je jasný, že to nebude fungovat. Taky cítím, že když přežiju trochu vysypané mouky, vylité vody apod., utužuje se náš vztah a na Sašovi vidím, jak mu to prospívá. Získává sebevědomí a motorika se mu zlepšuje. Také si uvědomuje, když se mu něco nepovedlo. Říká: “Saša vylil, Saša utře”. Neprožívá to jako tragédii, prostě to tak v životě chodí. Jednou se něco rozlije, pak se to zas napraví… Taky mi u toho občas ujedou nervy, ale pak se omluvím a mluvíme o tom. Já se sama se sebou také stále učím pracovat. V tom ostatně vidím největší úlohu sebe jako rodiče, stále na sobě pracovat.

David Rock říká, že děti mají méně svobody než vězni. To vyvolává pak hodně odporu. Děti třeba nechtějí jít spát, ale když jim dáte možnost, zda si chtějí číst samy nebo jim budete číst vy, sníží to odpor, tvrdí Rock a podporu pro toto tvrzení můžete najít i v knihách Gabora Matého. Volba, jak vysvětluje, snižuje vybuzení limbického systému, kde sídlí naše emoce, protože to přenáší energii do prefrontálního kortexu.

Já cca ve 12 letech si zdobím svůj pokoj podle sebe. Co byste řekli dítěti, kdyby za váma přišlo, že si pomaluje stěnu?

Vidím to tak, že lidi či děti z aktivit odrazujeme hlavně tím, že to musí všechno dělat tak, jak chceme my a kdy chceme my. To je totiž jediná správná cesta. Já to vidím na sobě a Kamilovi. Doma jsem do nedávna vařila jen já, protože jsem mu do toho pořád kecala. Jemu se samozřejmě nechtělo se pokoušet o něco, když jsem mu neustále v patách. Ale pomáhá mu, když říkám, že vím, že ho nemám sekýrovat, ale nemůžu si pomoct. Děláme si ze mě pak i legraci. I Saša mě učí toleranci v kuchyni. Je zajímavé, že k němu dokážu být tolerantnější. Ale makám na sobě. A pommáhá mi to v tom, že jsem pak nahraditelná, což je osvobozující.

Když nejdřív říkáme, radši nic nedělej a uč se, jak to máš dělat, abys neudělal chybu. Uč se jen tím, že se díváš a posloucháš. A když už někoho k něčemu konečně pustíme, tak první na čem ho nachytáme je zase chyba. Tak je asi jasné, že se nikomu nic dělat nechce. A jak to máte vy? Upozorňujete spíš na to, co se daří nebo na to, co se nedaří?

Saša krájí.

Hlavně neudělej chybu!! To z nás dělá pasivní lidi.

Přirozené je pro nás být s lidmi a být prospěšní - o tom píše kde kdo. Třeba Jonathan Haidt říká, že jako kytka potřebuje vodu a slunce, tak člověk potřebuje lásku a práci. Dlouhověkost prý závisí na tom, kolik kolem sebe máme lidí a zda jsme jim nějak užiteční.

Je pro nás práce přirozená? Přináší nám radost? Proč jsou tu teda odpadlíci, tedy někdo, kdo už ztratil vnitřní motivaci, nic se mu nechce, jen pasivně konzumovat? Na to se snažím odpovědět v celém toto textu.

Věřme ve své děti

Prostě v Sasu věřím. Chce dělat hodně věcí sám, snažím se mu v tom vyhovět. Ale nabízím, že mi vždycky může říct. Já jsem tu pro něj. Umí si říct o pomoc, ale umí ji i odmítnout. Ráda pozoruju, jak řeší různé situace. Tohle dítě se neztratí :-). Asi si říkáte, kde beru to sebevědomí, ale já čerpám ještě navíc z toho, jak jsem byla vychovávaná já a to byla díky asi bohu, ale určitě díky mé mámě, dost netradiční výchova :-).

Být iniciativní? Jak to děti naučit? Nebo spíš jak to v nich nezabít?! Znovu se to naučit jde podle mě jen těžko. Co to vlastně je? Iniciativnost podle mě znamená, že se pouštíme do činnosti, aniž by nám to někdo řekl, ať to uděláme. Prostě nás to samotné napadne a vrhneme se do toho.

Abychom byli iniciatní, tak si myslím, že potřebujeme:

• čas, kdy mi někdo neříká, co máme dělat,
• potřebujeme mít nějakou energii - unavená se iniciativně vrhnu tak akorát do postele,
• musí jít o činnost, která mi dává smysl,
• musí jít o činnost, na kterou mi stačí síly a věříme, že ji mám šanci zvládnout.

Dopřáváme toto našim dětem?

A tady jen poznámka k úvodnímu obrázku nahoře. Dokážeme dítěti vytvořit prostor, kde může zkoumat, objevovat svět a sebe? Dokážeme ho skutečně slyšet nebo si vše interpretujeme po svém? Dokážeme vše předvídat a vše víme nejlíp?

Vyrábíme si lenochy sami

Od mala děti ochočujeme a krotíme. Nedáváme jim moc prostoru na přemýšlení. Vynášíme absolutní soudy jako “šikulka”, “lakomeček lakomá”, “lenoch”, “génius”, “bulík”, “závisláček” a spoustu dalších krutostí. Nedáváme jim prostor si vybrat, kdy co mohou dělat. Necháme je vytvrdnout v naší dokonalé formičce a pak se divíme, že nejsou pružní. Tuto nepružnost, vyhořelost, apatii nazýváme přirozeností a pouze stylem cukru a biče můžeme člověka donuti něco dělat. Ale ten cukr a bič jsme mu důmyslně a systematicky vštěpovali už od dětství.

Já se snažím dělat to jinak, ale mám hodně zažité klasické hodnocení. Cítím ale, jak se rozvíjím, když hodnotím jinak. Najednou musím přemýšlet, za co vlastně chválím. Co je ale pro mě snazší a jde mi celkem přirozeně je Sašu nechat věci dělat/podporovat jeho iniciativu. Já jsem tak také byla vychovávaná. Měla jsem hodně svobody v tom, do čeho se pustím. Mamka se nikdy nezlobila, když jsem měla třeba bordel v pokoji. Mohla jsem experimentovat a vím, kolik mi to přineslo do života.

Pořád něco nového zkouší a i když mi to přináší různou škálu emocí, převažuje radost a vzrušení nad životem. Chuť žít chci předat i Sašovi.

Nakonec slíbená báseň od Shela Silversteina... Tak co, znáte nějaké chytré nebo hloupé dítě?

Z knihy "Jen jestli si nevymejšlíš"