Perma ráj

4. srpna 2024

Naše děti jsou pro nás to nejdůležitější na světě, milujeme je. Ale aby takové dítě naši lásku skutečně zažívalo, cítilo ji, nemusí být vůbec lehké. Dnes je trend dělat všechno efektivně no a jakoby to ty děti vůbec nechápaly. Hlavně ty nejmenší nás stále potřebují. Že čas jsou peníze? To jim nevysvětlíte.

Dopečené a nedopečené děti

Pokud šlo všechno jako po másle a dítě mohlo po porodu zůstat v bezpečí se svou matkou, tak je to paráda. Alespoň jedna samozřejmost pro dítě je splněná a je to sakra důležitá samozřejmost. Jsme na ní zvyklí už po miliony let. Tak to bývalo a když ne, tak dítě (zpravidla) nepřežilo. Dítě se pěkně peče, směřuje k tomu, aby bylo hotové, voňavé a krásné. Nasává lásku a bezpečí. Nikdo nenarušil jeho jistotu v životě.

Pak jsou ale děti, které nemají takovou kliku. Buď to může být, že o svou matku přijdou dočasně (třeba v případě nemocí dítěte, předčasných narození apod.) nebo trvale. Narušení kontaktu mezi matkou a dítětem znamená velké riziko pro vývoj dítěte. To je případ i našeho Saši, o kterého se jeho biologická maminka nemohla starat. K nám se dostal až v pěti měsících. Saša měl alespoň to štěstí, že mohl po pár dnech v porodnici jít rovnou k pěstounce na přechodnou dobu. Nemusel být v kojeňáku. Tam se u dětí střídají lidé, jede se podle harmonogramů a tabulek. Potřeby nepotřeby.

Saša byl tedy hned zahrnout láskou, kterou mu pěstounka bezpodmínečně poskytovala. O tom jsme se mohli hned přesvědčit a budeme jí za to neskutečně vděční po celý život. Pěkně nám ho začala dopékat. Kojeňák by pro Sašu představoval další přidaný stres. Nikdo tam na vás totiž nemá čas přesně v tu chvíli, když to potřebujete. Miminka v kojeňácích přestávají plakat. Rychle se učí a vědí, že jim to nepomůže, protože nikdo zpravidla nepřijde, i kdyby se tam ti lidé rozkrájeli.

Když bylo Sašovi pět měsíců, vyloupli jsme se tu pro něj my. Měl ani ne 14 dní na to, aby se rozloučil s pěstounkou a navykl si na nás. No, je to absurdní. Představte si, že máte jediného člověk, o kterého se můžete opřít a musíte mu říct tak čau.

Začínáme dopékat

Ať se dostaneme do jakýchkoli absurdních situací, které by prostě tak být neměly (a že je v životě zažíváme skoro každý den), tak ta nejsamozřejmější věc by měla být “pochopení pro pocity”. A to znamená: “Jsem si vědom, čím jsi prošel a máš sakra nárok cítit se tak, jak se cítíš. Prožij si to. I když s tím nic nemůžu udělat. Jsem tu pro tebe.” Jsem hluboce přesvědčená, že tohle když nabídneme dětem, dáváme jim klíč k životnímu štěstí a spokojenosti.

S tímhle vědomím jsme Sašu přebírali. Věděli jsme, že jeho jistota a bezpečí byla narušena. Jak je pro vás snadné začít znovu důvěřovat, když jste byli podvedeni či dokonce opuštěni? Není to lehký, že jo? Věděla jsem tedy, že nás čeká nelehký úkol. Musíme dítěti, jehož svět byl otřesen, znovu navrátit pocit jistoty a bezpečí. Tak jsme začali dopékat.

Jak správně dopéct dítě?

No, sama si tu otázku stále kladu, ale pár typů nabídnu, protože se tím tématem zabývám už několik let, ještě dávno před tím, než k nám Saša vůbec přišel.

Pochopení pro pocity

Pochopení pro pocity je jedna z technik, která se učí v rámci kurzu Nevýchovy. Ze všeho, co se v kurzu učí, bylo pro mě asi toto nejvíc očiotevírající věc. I když dítěti nemůžete dát vše, co chce či dokonce to, na co by měl mít nárok, můžete mu minimálně ponechat alespoň právo na své emoce. (To je zpravidla věc, která nám jako dětem byla odepírána a výsledkem je, že neumíme naložit s emocema, tak je prostě popíráme a to není vůbec zdravé.)

V praxi pochopení pro pocity vypadá takto: “Tohle nejde, ale chápu, že tě to rozrušuje. Pojď poplakej si u mě…” říkám Sašovi, který mě ve vzteku chce jednu švihnout nebo se mě snaží podrápat. Moje reakce na to jsou: “No já vím, že se zlobíš, ale tohle nejde. Klidně plač, jsem tu pro tebe.” A zkoušíme najít jiný způsob, jak ventilovat své emoce, aby to bylo pro všechny bezpečné. Říci dítěti “Nevztekej se, jsi zlý kluk, když toto děláš.” nebo “Noojo, zase řveš.” To je jak rána pod pás od člověka, na kterého dítě spoléhá. Když máte nedopečené dítě, je tento výrok o to větší krutost. Dítěti totiž tyhle slova vůbec nepomůžou v tom, jak zvládnout své emoce, ale jen ho utvrdí v nejistotě v sebe a svět. Dítě se stává nejisté a roste kolem něj tvrdá šlupka. Když mimina v kojeňácích přestávají brečet, mohlo by se nám zdát, že se stávají hodnými a poslušnými, ale uvnitř jsou to zlomené bytůstky. O pochopení pro pocity by se dalo psát dlouho. Musím však pokročit dál. Je totiž 6 ráno a já to chci dopsat, než se Saša vzbudí :-).

Věty, které dítě dopékají

Děti jsou asi blbé, tak jim nestačí jednou za čas říct, že je máte rádi. Oni nám do hlavy nevidí. Jasný, ukazuje se to tím, že společně trávíme hodně času a jsme vědomě přítomní (nečumíme u toho do mobilu, či neposloucháme jedním uchem a nepřemýšlíme, co musím v práci dodělat či co uvařím apod.) a slyšíme, co nám děti říkají. Ale věnujeme dětem skutečně tolik času kolik potřebují? Já si to tedy pojišťuju. Abych měla větší jistotu, že Saša ví, že je pro nás první na světě, tak mu každý den i několikrát opakuju, že ho miluju, že je to můj miláček. S manželem mu neustále říkáme, kolik lidí ho má rádo. Na vánoce dostává dárky bezpodmínečně, z lásky. Neptáme se ho, jestli byl hodný. Já totiž ani pořádně nevím, co to vlastně slovo “hodný” znamená. Nebo teda mám představu, ale vlastně mi to ani lichotivé nepřijde.

Bezpodmínečná láska

Vlastně ty dvě věci, které jsem zmínila výše znamenají bezpodmínečnou lásku. Často se stává, že dětem lásku odepíráme, abychom si zajistili jejich poslušnost. Ale je to až moc krutý trest. Bereme jim tim totiž jistotu, základ, na kterém stojí. A když chcete po dítěti, vzláště nedopečeném, aby si bylo jisté ve světě a nebálo se, preventivně neútočilo, nesmíte tento trest používat. Takže věty: “Běž ode mě, když tohle děláš.”, “Zlýho kluka nebudu mít ráda.” akorát děti vrhají do nejistoty, prázdnoty. Bezpodmínečná láska neznamená, že dětem všechno dovolíte. Vůbec ne! Příklad toho, jak Sašovi nedovolím, aby mě škrábal jsem už ukazovala výše, ale nemusím mu tím vyhrožovat odepřením lásky. Nikdy už totiž nechci, aby ji opět ztratil.

Hranice

Stanovování hranic ve výchově je těžká věc. Někdo by říkal dětem “ne” stále a jiný by naopak “ne” neříkal nikdy. Sama věřím, že správná míra ne někde na cestě mezi těmito dvěma póli. Kde na ní stojíte vy?

Říci druhému “ne” je jednou ze složek sebepéče. Kdybychom totiž byly sklenice plná vody, tak se bez “ne” hned rozlejeme. Dort se rozkrájí a rozdá apod. Když jsem vyčerpaná, nejsem vůbec dobrý rodič, právě naopak. Takže já Sašovi dovolím hodně, ale když už vím, že by mě něco stálo moc sil, tak řeknu jasně “Ne, to už nezvládnu. Na hřiště dnes nemůžeme.” On si někdy pobrečí, já jsem tam s ním a vím, že v tu chvíli, se učí jednu z nejdůležitějších věcí a tou je čelit náročným emocím. Učí se je zvládat. Hledat si strategie, jak na ně.

Čas s dětmi

No a v neposlední řadě je důležité s dětmi trávit čas. Na kurzech pro osvojitele nám říkali, že s dětmi, které prošly traumatem ztráty rodiče, je nejlepší zůstat doma na rodičovské i déle než tři roky. První roky života dítěte se totiž vyvíjí mozek. Správný vývoj napomáhá lepší kognitivní kontrole. Gabor Maté napsal knihu o tom, jak porucha pozornosti souvisí s nedostatkem pozornosti, kterou rodiče zahrnují své děti. Mozek se emocionálně vyvíjí a to dává do budoucna základ pro dobré fungování kognitivních schopností. To, kam to dotáhneme s rozumem, se hodně odvíjí od toho, jak umíme nakládat se svými emocemi, jak jsme emocionálně dopečení. Tohle je také téma, které by si zasloužilo víc prostoru, zakončím ho ale otázkou: Máme vůbec čas na hluboký vztah s dětmi? A jak to vypadá, když takový vztah máme?

Jak jsem se dopekla já

Já mám tři sourozence. Každý jsme jiný a všichni jsme super :-). Ačkolikv máme jednu mamku a jednu výchovu, všichni jsme měli rozdílné podmínky. Já myslím, že jsem to ze všech vyhrála nejvíc. Ani ne proto, že jsem se jediná narodila v Praze (jak s oblibou machruju hlavně na bratra), ale protože právě v tu dobu jsme se stěhovali na venkov a táta se staršími sestrami připravoval pár měsíců dům a já měla mámu jen a jen pro sebe. Taky jako já jediná mám z prvních měsíců života napsaný deník o tom jak jím, prdím, spím apod. Prostě jsem byla jednoznačně středem vesmíru. Měla jsem to, co by každý měl v prvních měsících života mít a čím by měl být. Mamka byla v pohodě. Nic moc nemusela řešit a v té době měla ještě ráda mého tátu a věřila, že je to chlap, kterej se o nás postará. Zkrátka pekla jsem se a pekla :-). Co jsem ještě měla kliku a to už zažíval i můj bratr Karel (ten by to samozřejmě nikdy nepřipustil :-) ) je, že jsme měli dvě starší sestry, které o nás také pečovaly. Takže lásky jsem měla opravdu hodně a dodnes mám pocit, žě mě všichni milujou fakt hrozně moc.

Děti potřebují kolem sebe hodně milujících lidí. Když jsou na výchovu rodiče sami, je to sakra těžké a já smekám před všemi, kteří to zvládají navzdory všemu. Dnešní doba je totiž pro výchovu dětí extrémně těžká.

Dopékáme a ještě dopékat budeme. Role rodiče totiž nikdy nekončí :-).

Co Vám mohu doporučit na cestě rodičovstvím je: kurz Nevýchovy a knihy Zdeňka Matějčka, Gábora Maté, Carol Dweck, Johna Rocka, Shela Silversteina.

A když Vám vše hned nepůjde, nezoufejte. Znamená to totiž, že jste na správné cestě, jen je třeba ještě jít dál. A kdybyste chtěli podpořit, přijďte ke mě na koučování, je to efektivní a respektující způsob, jak se posunout přesně tam, jak potřebujete vy sami.