Perma ráj

9. října 2024

Každý pátek máme doma skupinku domškoláků. A tentokrát jsme vyrazili na vesmírnou výpravu! Počasí nebylo nic moc, asi tak 9°C s hrozbou mrholení, jsme se krátce před 9:00 sešli na zastávce autobusu se složení 4x 6-9 let, já, manžel a náš 2,5 let starý Saša. Před námi 7 km a žádná další vidina toho, jak se dostat domů.

Nálada ale byla dobrá. Ve vzduchu plno naděje a odhodlání. Nikdo ještě netušil, co všechno nás čeká! Cesta nebude tak snadná, jak se nám to všem jeví.

Začali jsme zvesela. Našli jsme místo, kde nakreslíme Slunce! Začátek naší cesty. S manželem jsme dětem vysvětlili, že si vytvoříme zmenšený vesmír. Poměry zachovány.

První aha moment na sebe nenechal dlouho čekat. Aby poměry našeho zmenšeného vesmíru seděli, Kamil stanovil velikost Slunce na 1,4m. Ozvalo se: “Ale slunce je malé.” Přesně tak se může jevit. Podívali jsme se tedy z dálky na strom. Vypadal docela maličký, ale nebyl! Stejně jako Slunce.

Po vyjasnění velikostí zbývalo vyřešit, jak narýsujeme takto velké Slunce, když máme docela malé kružítko. Byla jsem překvapená, když náš nejstarší dětský člen jedno vymyslel. Potřeboval k tomu tyč, křídu, provázek a metr. Kružítko bylo na světě. Nebylo ale docela tak lehké k tomu dojít. Po cestě, kde jsme kreslili Slunce občas projel nějaký traktor či auto. Bylo potřeba, aby někdo hlídal cestu. Další výzva spočívala v tom, že tak velké kružítko je třeba obsluhovat ve dvou!!! Pozor! Spolupráce!!! Utíkejte!!!

Jo. Je to tak. Spolupráce je největší výzva. Kdo z nás to umí? Ale nebylo zbytí. Děti se do toho pustily. Chtělo to řadu pokusů, jak vyladit kružítko nebo spíš kružidlo. Bylo tam hodně instrukcí, domlouvání, nervozity, porozumění, emoce, ale Slunce bylo na světě!

Neminul nás ani čas zjišťování teploty Slunce. Od teploty jakou máme dnes, přes teplotu horkého dne, po teplotu svíce jsme se dostali až k odhadům teploty Slunce! To je ale žhavý!

No, už vůbec nezbýval čas, museli jsme se vypravit jak kosmonauti na cestu. Posbírali jsme věci a vyrazili. Další zastávka 58m metrů planetu Merkur. Děti vysypaly, co o ní vědí. Vzali jsme docela malé pravítko a odoka udělali kružnici od velikosti 5 mm.

Za dalších 50 metrů nás čekala Venuše. Celé se to opakovalo s tím rozdílem, že Venuše mí průměr 1,2 cm. A po dalších 42 metrech jsme došli k Zemi! To jsme se mohli rozhlédnou i kolem sebe, jak tato planeta vypadá, nadechnou se vzduchu. Opět jsme nakreslili docela malé kolečko v poměru proti Slunci, které mělo 1,3 cm. Zeptala jsem se, zda na to kolečko nakreslí i nás, jak tu stojíme. Dozvěděla jsem se, že na to je to příliš malé.

Tak a čekala nás výzva. Zjišťovala jsem se, zda na ní jsou děti připravené. Zda do nějaké výzvy chtějí. Už jsme totiž měli něco za sebou a hlavně ještě před sebou. Tak prej, že jo a o co jde. Cítila jsem obdiv k těm odhodlaným dětem. Než jsem jim ale výzvu prozradila, zavedli jsme hovor na cestování do vesmíru. Jak to vypadá na kosmické lodi. Došli jsme k závěru, že tam není moc místa. Děti přišly s tím, že je to jako být 40 dní zavřený s 12 lidma na záchodě. Ptala jsem se, jak jim tam je takovou dobu na tom záchodě. No, prý že nic moc. Chtěla jsem je v té představě podržet ještě chvíli, protože měla skutečně velký vzdělávací potenciál, ale nebyl čas. Většina vesmírné cesty byla stále před námi a hlavně ta výzva!

Děti měly za úkol jet spolu ve vesmírné lodi ze Země až na Mars (v našem zmenšeném vesmíru vzdálený 78m od Země). Další spolupráce! Jako loď posloužila tyč z kružidla. Každý se ji chytl a vyrazily na Mars. Už už se řítily vysokou rychlostí k Marsu, když v tom bum a rána. Pád! Před Marsem jsme si rozbalili karimatku a dali si křížaly. Po chvíli jsme pošli pár metrů a zakreslili Mars.

U čtvrté planety z osmi + trpasličí planeta Pluto - člověk by si řekl, že jsme téměř v půlce, ale vůbec. Čekala nás vesmírná prázdnota. Nás sedm rozdílných bytostí ve věku i schopnostech čekala ještě daleká společná cesta prázdnotou. Čas nám běžel. Dostaneme se až za Pluto, kde nás čeká oběd?

“Dáme si svačinu?” Ozvalo se? Probrali jsme společně náš itinerář (viz obrázek níže). Došlo se k závěru, že ne! Začala teď skutečná výzva, kde nasbírat vnitřní síly pro někoho hlavně fyzické pro jiné zase psychické. Vyrážíme směr Jupiter, který je v našem případě na 0,8 km od našeho Slunce, ke kterému jsme došli, zakreslili, prohodili pár faktů a pokračovali bez větších problémů. Pokračovali jsme k Saturnu na 1,4 km.

Tabulka vzdáleností jednotlivých planet od Slunce na naší vesmírné cestě v měřítku 1:1 miliarda při zachování poměrů vzdáleností ve vesmíru.

Šli jsme po cestě, objevila se malá zkratka přes pole. Kamil byl se Sašou mírně vzadu. Já přes pole jít nemohla. “Já to teda rychle objedu po cestě, ale potřebuju, abyste se vzájemně hlídaly…. kdo bude hlídat, že jste stále po hromadě.” Děti si ze svých řad po domluvě zvolily, kdo bude hlídat, že jsou stále všichni čtyři. Vyrazily zkratkou. No, byly stále na dohled, takže o nic moc nešlo a zas další příležitost, jak si vyzkoušet spolupráci.

Když jsme se po pár minutách opět setkali, bylo to v místě Jupiteru. Zakreslili jsme největší planetu naší Sluneční soustavy (14 cm), a že jestli teda už není čas na svačinu. Děti diskutovaly mezi sebou. Ještě to prý vydrží. Další planeta za 0,6 km Uran!

Po cestě už bylo nezbytné začít vymýšlet strategie, jak nabrat víc síly či jak vydržet a neopustit ty, kteří potřebují nabrat víc síly. Skutečná výzva týmu! No, děti, je to na vás. Já jen potřebuju, abychom zůstali pohromadě, no a všichni chceme stihnout oběd. Jak to uděláme? Co můžete udělat vy pro sebe? Co vám v minulosti pomohlo? Apod. Prostě koučka se ve mě nezapře. Díky tomu taky nemusím moc přemýšlet. Děti to vymyslí samy :-).

Zase přišla řeč na svačinu. Síly krutě docházely, prázdná břicha kručela. Někteří se alespoň napili. Já jsem říkala, že karimatku můžeme roztáhnout kdekoliv, musí se ale oni dohodnout. Jeden z posádky ostatní motivoval tím, že u Uranu bude lavice a židle, vyšlo nám to totiž zhruba k zřícenině starého mlýna. To zabralo a zabraly i všechny děti! Né, že by se tada už svačina a hlad nezmínil, ale šlapalo se. Občas měly i děti tendence se na mě obracet, abych je vysvobodila, ale já tu moc neměla. Kamil už nevěřil, že tu cestu dojdeme a vymýšlel, jak děti dostat jinak nazpět. Já mu říkala, ať jim ani jinou možnost nenaznačuje :-).

Zřícenina a Uran byli na dohled! Zas se objevila pro mě neschůdná zkratka a děti, tentokrát i s Kamilem a Sašou vyrazily přímo ke sváče. Já tam byla o minutku dýl než oni. Děti se usadily u stolu přímo uprostřed zříceniny, já tam nemohla, ale viděla jsem na ně dírou. Také jsem chvíli vydechla. Nosily mi ven zprávy o stavu. Ukázalo se být velmi strategické a výhodné, že mají čas jen mezi sebou. Prozradím rovnou výsledek. Přestávka jim stačila asi jen 5 minut. Úplně mě zaskočily, když se všichni čtyři objevily před zříceninou, že jdeme. Všichni byli v dobré náladě. Odhodlaní. No a ještě vymyslely kyslíkovou bombu, kterou mají na hodinu. Pak budou ještě rezervní na 15 minut. To se mi líbilo, na oběd bychom došli před půl 1. Geniální! Stihneme se najíst! Zakreslili jsme Uran a šli dál. Směr Neptun. To je víc jak 1,5 km daleko.

Vesmírná prázdnota působila, že jsem přemýšlela o tom, jak zvýšit morálku. Všimla jsem si, že když se děti usmívají, podávají jako skupina lepší výkon. Navrhla jsem, že si můžeme říkat vtipy. To se ale neujalo. Děti se povzbuzovaly, i trochu na sebe naříkaly, ale šly. Kontrolovala jsem jejich baterky, 0 znamenala žádná energie, 10 maximum. Nechtěla jsem, aby mi tam někdo vypustil duši. Bylo zajímavé, že baterky jednotlivých dětí se nejen vybíjely, ale i nabíjely. Řekla jsem dětem, že mám baterku i u vozíku, a že když by se mi vybila, musely by mě tlačit. Pak se na stav mé baterky u vozíku pravidelně informovaly :-).

Začalo dost mrholit, ale blížili jsme se k Neptunu. Prsty nám křehly, ale přesto se našel obětavec, který 5ti centimetrový Neptun zakreslil na cestu. Žádná fakta o této planetě už nikoho nezajímala. Hlavně ať už jsme doma, než nám dojde kyslík! Vzhůru k trpasličí planetě Pluto! Ta už se nacházela u Kňovic, kam jsme směřovali. Další skoro 1,5 km před námi!

Ptala jsem se dětí, zda vědí podle čeho vybírají lidi do NASA. Vysvětlili jsme si nejprve, co je NASA. Zda někoho, kdo měl doposud vynikající výsledky, nikdy neudělal chybu a ve všem byl dokonalý nebo někoho, kdo nebyl tak dokonalý, ale uměl pracovat s chybou. Překvapení bylo, že jde o ten druhý případ. Člověk, který umí pracovat s chybou, má s ní zkušenost a ví, jak ji využít ve svůj prospěch a nezhroutí se z ní, je v NASA cennější než někdo, kdo chybu nikdy neudělal. Řešení prekérní situace je tedy něco, co nám může hodně dát. Nevím teda, kolik si z toho zmrzlé děti odnesly, ale pokus tu z mé strany byl.

Mrholilo čím dál tím víc. U Kňovic jsme míjeli Pluto. Už jsme si jen představovali 2 milimetrovou tečku na cestě a nezastavovali jsme se. Zbývalo projít celé Kňovice na druhou stranu a zalézt domu. Rozhodli jsme se vyslat skupinku s Kamilem dopředu, aby ohřála oběd. To ale tu skupinku, která zůstala vzadu vyburcovalo k výkonu a doběhli jsme skupinu vepředu.

Šťastný konec, všechno dobré! V kyslíkové bombě jsme měli 2 minuty kyslíku. Zvládli jsme to tak tak. Ptala jsem se děti, co se naučily. Odpověď byla: “Nic”. Tohle mi dělaj pořád :-).

Zajímavost ke každé planetě

• Merkur je bez atmosféry a dlouho tam trvá den a noc. Jsou tam obrovské změny teploty.
• Nejtepleji je na Venuši, i když je dál než Merkur. Je to kvůli atmosféře.
• O Zemi se učíme stále :-).
• Nejvyšší hora Sluneční soustavy je na Marsu. Výška 22 km.
• Jupiter je težší než všechny zbylé planety naší soustavy dohromady.
• Saturn má charakteristický prstenec.
• Uran má zvláštní sklon rotační osy, proto se severní a jižní pól nacházejí v oblastech, které jsou u jiných planet charakteristické pro rovník.
• Neptun byl nejprve zjištěn matematickým výpočtem až pak byl pozorovaný.
• Za našich mladých let býval Pluto planeta, dnes už je jen trpasličí planeta.

O naší domškole

Já ve škole učím teprve měsíc. Škola ale funguje už několik let. Děti se setkávají v komunitním centru v Sedlčanech a u mě na zahradě v Perma ráji, kde se společně vzdělávají. Učíme zážitkem od středy do pátku.

Je to živý proces. Tvoříme, učíme se, domlouváme se, řešíme, jak co udělat, přemýšlíme ... Někdy to není snadné, ale jsme v tom všichni společně - děti, rodiče a průvodkyně. Hodně kreslíme, běháme, stavíme a v tom všem je matika, čeština, příroda, mapy, jazyky, dějiny a hromada dalšího.

Já učím přes měsíc. Tolik koncentrovaného uvědomění jsem nezažila snad nikdy (tolik věcí, co jsem se naučila za poslední měsíc). Jedno z největších uvědomění je asi to, kolik ty děti mají energie! Mám pocit, že unudit/unavit dítě se dá fakt jen v klasické škole, kde převažuje frontální výuka.

Dětí se často ptám, jak jsou na tom s energií. Mám na to různé měřidla. Jako první jsem vyzkoušela vzdálenost od našeho domu k spodní hranici pozemku (to je 100m). Všechny děti doběhly až k plotu, což znamenalo maximum energie. Většinou ale používáme prsty 0-10 -10 je maximum energie. Někdy se ale dozvím, že mají i 200!

Tato energie se přeci musí nějak využít. To se teprve učím. Na pedagogické fakultě, kterou jsem vystudovala, nás učili učit děti v lavicích. Jak to dělat jinak? To se učíme spolu s dětma.

Nevěřili byste, jak se dá ke vzdělávání využít např. takový písek! Třeba na zeměpis úplně geniální a naučily mě to děti. Dokázaly z písku udělat obrys ČR, vystavěly pohoří, hory, řeky, přehrady, propasti, města. Musím se přiznat, že moje přípravy jdou často stranou, děti je upraví, vylepší. Napadá mě mnohdy i jestli jako učitel neselhávám. Jedno je však jisté. Rozvíjíme klíčové kompetence. Děti se mezi sebou domlouvají, učí se pracovat s ostatními a hlavně samy se sebou. Vymýšlí, jak řešit problémy, do kterých se bezesporu ve svých ambiciózních projektech dostávají.

Ještě bych mohla psát dlouho, ale nechám si to na jindy. Díky celé domškole, za to že je - rodičům, že jsou ochotni mi svěřit děti, dětem, že to tu vydrží, i když to není vždy lehké. Největší dík patří mé kolegyni Báře, bez které by domškola nemohla existovat, a která mě velmi inspiruje svými programy pro děti. Jsem ráda, že v tom můžeme být spolu! Jo a s díky nesmím zapomenout na mého manžela Kamila, který naplánoval celou vesmírnou výpravu a spočítal nám poměry našeho zmenšeného vesmíru, aby vše sedělo. Byl připraven zodpovídat otázky, protože já o vesmíru vím kulový, no a největší dík mu patří za to, že domškola může být u nás doma.